Žít správně

Tolik věcí v životě děláme jen proto, aby to bylo správně. S tímto jsem se dnes probudila. Venku už svítilo slunce. I včerejší den byl jak malovaný a přesto jsem uvnitř sebe cítila tíhu. Hlavou mi v pár vteřinách probíhal život můj i jiných lidí. Často jsou to jen střípky z jejich životů a přesto vnímám, jak se cítí uvnitř sebe a co si táhnou. Vnímám to jako volání o pozornost a začala psát tento článek.

Tolik věcí v životě děláme jen proto, aby to bylo správně a velmi často ani nevnímáme, že je to jen společenský model, který byl nějak nastaven (rodinou, kulturou) a my se ho snažíme žít. Proč? Je mnoho odpovědí, ale jednou z nich je, že se chceme cítit dobře.

Tak rozdílné úhly pohledu na jednu věc

Když ke mně chodí rodiny, nebo partneři, mám možnost vidět jeden problém skrze jejich oči a tudíž vidět, jak zcela rozdílně ten stejný problém vidí. Pamatuju si, jak jsem kdysi říkala své kamarádce: „Byli jste na té dovolené vůbec spolu?“ Smály jsme se tomu, protože mi oba vyprávěli úplně jiný příběh ze stejného zážitku. Každý měl zcela jiné pojetí a jejich pohledy byly tak rozdílné, že se mi nechtělo věřit, že byli na stejném místě a spolu. 🙂

Žít vztahy správně

Naše životy jsou protkány vztahy. Tak často se je snažíme žít správně. Děláme, co jen umíme, aby to bylo dobře. Pravdou ale je, že velmi často žijeme a setrváváme ve vztazích, které dávno nejsou prostorem, ve které je nám dobře. I přesto to děláme. Proč?

Myslím si, že jde o naší touhu, žít správně. Dělat správná rozhodnutí, být dobrým partnerem, rodičem, dítětem i člověkem. Stejně tak vnímá, že jde o spoustu strachů z nejistoty. A zrovna tak za tím vnímám společenskou mantru a výchovu, která je k každé zemi jiná. Ne nadarmo se říká: „Jiný kraj, jiný mrav.“

Silná vazba na rodinu

Dnes ráno jsem si vzpomněla na člověka, který se vnitřně pere s tím, jaký vztah žije. Nemluví o tom, ale je to cítit – téhle větě dejte velkou pozornost, protože je klíčová. Bude vás provázet nejen celým článkem, ale je klíčová i pro vaše vnitřní tajemství a zároveň i jeho odhalení.

Proč tedy zůstáváme ve vztazích, které nám nevyhovují a přesto jim obětujeme svůj čas a často celý život? Dříve se říkalo, že rodina je základ státu. Ano, rodina je velmi důležitá a dává nám pocit jistoty. Je to naše útočiště. Vnímáme ho jako domov.

Je to tak silná vazba, která nás ale může dovést i na odvrácenou stranu toho, jak jsme si přáli žít. Často se nerozejdeme a setrváme ve vztahu, protože…

• Musíme zachránit rodinu.
• Rodina musí držet pohromadě.
• To bych dětem neudělal/a.
• Co bych si s dětmi sama počala?
• Jak bych to finančně utáhla?
• Jiného chlapa/ženu ke svým dětem? To bych jim neudělal/a atd.

Těch důvodů jsou stovky a každý je má jiné. Dosaďte si sami, proč a na jakém základě se rozhodujete o setrvání ve vztahu.

Neexistuje správně nebo špatně

Hodně lidí uvízne a jsou ve vztahu buď paralyzovaní, nebo se naučí žít v setrvačnosti. Bojí se za život udělat rozhodnutí (a ta jsou těžká, co si budeme povídat) a tak si na zádech nesou břímě. Náklad, který tiká jako neodpálená bomba a časem si vybere svou daň.

Chci, abyste od začátku věděli, že to co píšu, není žádný soud a ani hodnocení. Sama se učím to magické „správně“ krotit. Je to jen mé současné zamyšlení i konstatovaní a třeba si díky němu utříbíte své myšlenky a v něčem vám to pomůže.

Píšu to proto, abyste věděli, že neexistuje správně, nebo špatně. V životě chceme s jistotou vědět, zda je něco, nebo nějaké naše rozhodnutí správné. Proto se často ptáme druhých. Pravdou ale je, že je to iluze, ke které se obracíme. Chceme být spravedliví a dobří, proto je to v nás tak silně zakořeněné.

Nemůžu ji odpustit, že se nerozvedla

Byla u mě kdysi žena a vyprávěla mi svůj život. Její manželství bylo většinu života peklo. Nerozvedla se kvůli dětem. Tohle zná hodně žen. Když u mě bylo její dávno dospělé dítě, řeklo mi: „Nemůžu ji odpustit, že se nerozvedla. Proč to neudělala alespoň kvůli nám?“

Stejnou situaci vidí dvě strany zcela odlišně. Hodnotí to podle to, jak se sami v dané situaci cítili! Děláme to tak všichni. Proto je tak důležité, oprostit se od toho, že existuje jedna pravda, co je správně. I ten nejlepší krok, který v životě uděláme, může být pro druhého peklem. Tak to prostě je.

„Správně“ je velká iluze, která nás drží v kleštích. Často díky tomu, aby to bylo správně, něco důležitého odkládáme. Něco, co už jsme měli dávno vyřešit, ale neudělali to. A třeba to mohl být ten nejlepší krok v našem životě. Ale? Kde vzít tu jistotu, že je to správně.

Dívejte se na to, jak se cítíte

Od probuzení ke mně tohle téma chodilo. Cítila jsem, že i pro mě byl vlastní život moc těžký. Už jako malá jsem se nedokázala vyrovnat se smrtí svých nejbližších. Řešila jsem otázku života a smrti. Dědové a babičky mi umřely poměrně brzy. Pamatuji si, jak jsem si dokola kladla otázku: „Proč se rodíme, když stejně zemřeme?“

Pamatuji si, jak jsme si o tom povídaly s kamarádkou (fakt jsme byli ještě špunti) a ona mi řekla: „Já si do hrobu vezmu televizi.“ 🙂 Ráda ji sledovala a má to tak dodnes. Říkala jsem si, jak to má lehký, když tam bude mít telku a já tam mám jen prázdno. 🙂

Když mi bylo necelých 19, táta mi umřel na infarkt a já truchlila dobrých 10 let. Deset let jsem obětovala více truchlení, než životu. Pět dní po jeho smrti se mi narodila dcera. Během pěti dní zažijete smrt nejbližšího a zrození nového života. Byla to největší emocionální horská dráha, kterou mi život nadělil a která mě hodně ovlivnila. Možná právě proto nesnáším horské dráhy. 🙂

Samozřejmě, že to mělo dopad na mé zdraví i vztahy. Během tří let jsem se dvakrát zhroutila a o 12 let později jsem čelila diagnózám: roztroušená skleróza, počátek rakoviny a únavový syndrom ve třetím stádiu. Samozřejmě, že jsem se snažila „normálně“ žít a na první dobrou ne každý poznal, jak se skutečně cítím a jaký vnitřní souboj žiju. Tohle děláme myslím všichni. Snažíme se, žít dobře.

Nejsem dost dobrá máma

Cítila jsem osobní selhání, protože jsem pro svou dceru nebyla dost veselá máma. I navzdory tomu, že jsem se snažila, z duše mi šla ohromná bolest. Samozřejmě, že ji to poznamenalo. Dnes o tom otevřeně mluvíme na setkáních se ženami a do budoucna plánujeme besedy na téma máma a dcera. Je důležité o těchto věcech mluvit.

Na to úplně zapomeňte

Všechny naše pocity a emoce se propisují do našich dětí. Úplně zapomeňte na to, že když něco řešíme „za dveřmi“, nebo děláme, že je vše v pořádku, že to děti nevnímají. Oni to s námi doslova žijí. A velmi často si tuto atmosféru vysvětlí po svém a cítí vinu za to, co se v rodině děje.

Když dítěti řeknete, ať jde vedle (v dobré víře, že ho ušetříte hádky), velmi často vztáhne vinu na sebe. Klade si otázku, co vlastně způsobilo, že musí pryč? Jako děti si věci ukládáme po svém a často toto vyhodnocení nemá nic společného s tím, co se skutečně děje a jaký záměr rodiče měli.

Většinu těchto vysvětlení a pocitů viny máme uložených hluboko ve svém těle a opravdu netušíme, co nám až do současné doby způsobují. I když si mnoho zážitků pamatujeme, o většině z nich nevíme. Můžete to objevit při kvantovém čištěním. Za mě jedna z důležitých technik dnešní doby.

Zdraví i nemoc je náš životní příběh – dezolát Dušek

Tento týden je v ČR poprask. Jaroslav Dušek mimo jiné řekl: „Lidé s rakovinou sami sebe nesnáší. Nesnáší svůj život“ Současně řekl: „Vždyť ta nemoc je to, co toho člověka může otočit…“

Ve společnosti to i díky médiím vzbudilo obrovskou vlnu emocí. Zranění lidé vykřikují, jak necitlivý idiot to je. Teď používám slušnější výrazy, než jaké kolují internetem a sítěmi. Proč píšu zranění lidé? Protože pokud se nás něco tak silně dotkne, je to odpověď na naše vnitřní zranění a tělo plné nezpracovaných emocí a bolesti.

Vše do sebe zapadá

Čím víc se zabýváte životem a vnímáte ho jako jako celek, vidíte, že nic není jen černé a bílé a nic není jen pravda a lež. Také vidíte, že se věci nedějí náhodně a i když se nám dějí ošklivé věci, má to svůj důvod. Také si uvědomujete, že čím více slunce, tím více stínu a že do sebe vše zapadá.

Velmi často jsem se v životě konfrontovala s tím, že se lidé zlobí na někoho, kdo nějakou věc, nebo situaci osloví napřímo, namísto toho, aby se pozastavili nad tím, čeho se sami na sobě dopustili a zda-li sami k sobě nebyli přespříliš hrubí.

Vážně je necitlivý? Z mého pohledu není. Řekl jen to, jak to je a co mnozí ještě nechtějí vidět. Roky klientům říkám, že to, jestli jsme zdraví nebo nemocní je náš životní příběh. Pokud je člověk takto nemocný, je jasné, že se toho na sobě dopustil až přespříliš.

Není možné být zdravý a vnitřně se roky trápit. Stejně tak není možné si myslet, že jsem nemocný a vnitřně velmi šťastný. Není to slučitelné!

Naše kultura a společnost doslova dojíždí na přesvědčení, že nemoc je jen něco, co se nám náhodně stane. Není to náhoda, chápejte.

Nic nevznikne z ničeho. Jedna žena psala: „Já znám paní, co milovala život, radovala se z něj a přesto umřela na rakovinu.“ Dovolím si s jistotou říct, že nikdo nevidí do druhého člověka a do jeho vnitřního života. Nikdo z nás neví, jak druhý člověk vše prožívá. Není možné to vidět! To, že je někdo navenek veselý ještě neznamená, že tu stejnou radost prožívá i uvnitř. Tolik lidí se navenek směje a uvnitř pláče.

Navíc se tato diagnóza mocně zneužívá. Pořád se o ní mluví. Ano, je to něco strašidelného, ale víte, že je kardiovaskulární onemocnění daleko častější příčinou úmrtí a přesto v nás nevyvolává takový strach?

Jak je to možné, že se neděsíme právě této diagnózy, když je větší pravděpodobnost, že na ni zemřeme? Možná právě proto, že navenek nepůsobí tak bolestně. Možná proto, že se o ní tolik nemluví. Přitom stačí pár minut, aby náš život skočil a řeknu vám, je to ohromný šok, ze kterého se sbíráte roky, protože jste nic takového nečekali. Nemohli jste se na to připravit a ani se rozloučit.

Podmínky vytváříme my sami

Nechci nic zlehčovat, jen chci poukázat na fakt, že nemoc se v nás usadí až v momentě, kdy k tomu má vytvořené podmínky. A ty si vytváříme my sami! Můžeme obviňovat partnera, šéfa, rodiče, děti a vidět v nich viníky a myslet si, že jsme nemocní kvůli nim. Ano, to můžeme. Je to starý model přemýšlení, model oběti, který se teď ve společnosti postupně přerodí v uvědomění, že každý z nás je ten, kdo to tvoří. Bude to ještě nějakou dobu trvat, ale už se to dávno děje.

A tohle je podle mě přesně to, co měl Jarda Dušek na mysli. Nebyl tvrdý. Jen oslovil něco, na co ještě není část společnosti připravená. Vidí to z jiné úrovně vědomí. Dávno si tyto věci uvědomuje a žije.

Pokud by si to stejné uvědomil každý člověk na této planetě, klesla by míra onemocnění. Více bychom hleděli na to, jak žijeme, protože by nám bylo jasné, že všechna utrpení, která žijeme se nám propisují do těla a na základě toho, kolik jich máme, nebo je měli naši předci, tolik zdravotních a psychických problémů dnes máme.

Až moc jsme uvěřili a naučili se žít v diagnózách. Je nám to předkládáno desítky let a je logické, že se to stane pravdou. Zapomněli jsme ale na to, že zdraví i nemoc je odrazem a zrcadlem toho, jak žijeme a v jakém stavu je náš vnitřní svět. Jak se skutečně cítíme.

Tělo je pravdivé

Není nic pravdivějšího, než je naše tělo ve kterém je vše uloženo. Klidně si mysleme, že náš život začíná dnem narození, ať se nevětvím. Už od dětství si do těla ukládáme „své pravdy“. Pravdy o tom, jací jsme a co jsem o sobě slýchávali.

Na základě tohoto vyhodnocení dále žijeme. Věřte, že v těchto vyhodnoceních je spousta pocitů viny a křivd. Táta/máma ke mně nebyli spravedliví. Nadržovali ségře/bráchovi. Jsem chytřejší/hloupější než brácha/ ségra/dítě od sousedu atd. Naše těla jsou plná těchto předsudků a zrad. Jako děti jsme na to velmi citliví.

Tohle jsou příčiny onemocnění

Tato potvrzení a pocity v nás dřímají a stroj času to dříve nebo později otiskne i směrem ven – do těla. Tohle jsou ty příčiny, které nakonec způsobí onemocnění. Naučili jsme se věřit tomu, že je za vším nějaká bakterie a vir. Ano, jasně že tam nakonec jsou. Není to ale příčina! Ani proto, že je nám to tak desítky let prezentováno. Pouze jsme v těle vytvořili prostředí, ve kterém se to celé spustí!

Tohle už tuší, nebo ví lidé, kteří se vydali na cestu poznání. Jsou lidé, kteří přijmuli zodpovědnost za své zdraví i za svůj život. Uzdravili se a přemýšleli nad tím, proč se jim to skutečně stalo! Hledali v sobě a přišli na to, proč jejich nemoc vznikla. Tohle může zjistit každý. Pravdou ale je, že je pohodlnější, na někoho, nebo na něco to svést.

Jak vzdáleni sami od sebe jsme

Když tam pan Dušek říká něco ve smyslu: „Ale vždyť ta rakovina je právě to, na čem to může ten člověk otočit.“ Vždyť ANO! Je to přeci vzkaz od vlastního těla, že už dlouho žiju sám proti sobě, nic víc. Každá nemoc je utrpením, kterému ale můžeme předejít a to je to, co osobně sděluji a těší mě, že to dělá více a více žen.

Tělo nám ve své podstatě dává vědět, že je zničené. Že je pro nás život v něčem neúnosný a původ je často dávno zapovězený. Z mého pohledu je tělo jen prostředníkem toho, abychom viděli, jak dalece jsme odvráceni od svého srdce a hlasu duše. Je to odpověď na to, jak žijeme a zda svůj život vnímáme pravdivě. Je to akutní sdělení, abychom svůj život řešili a změnili.

Ten, kdo to nepochopí

Ten, kdo to nepochopí, bude si chodit pro více a více „léků“ a bude nadávat na doktory, kolik mu toho dávají. Tím budou logicky přibývat zdravotní problémy. Neříkám, že máte vysadit všechny léky. Říkám tím, že je potřeba se nad tím začít více zamýšlet a ptát se sama sebe, proč jsem nemocná. Také říkám, že je skvělé, že tu máme dvě vyspělé medicíny. Nemáme jednu a pokud vidíte jen jednu, pak vám něco velmi důležitého uniká. Západní řeší důsledky a východní příčiny.

Pak je tu ještě celostní pohled, který mi dává absolutní smysl a to jsou moje vody. Vše se vším souvisí. Pohled, který vede nejen ke zdraví, ale k životu v harmonii. Je proto čas prolomit vlastní oddělenost a konečně připustit, že nejsme jen z masa a kostí. Připustit si, že pokud nejsme v souladu se sebou, se svým srdcem a duší (a to nejsme pokud se trápíme a jsme nemocní), musí se to někde odrazit. Buď na psychice, nebo na fyzickém těla a životě jako takovém.

Váš pocit je vaše pravda

Nikdo nezná odpověď lépe než my sami. Nikdo nemůže vědět, jak se cítíme (ani když dostaneme tu nejvznešenější diagnózu). Každý z nás má jiný práh bolesti a toho, co mu vyhovuje a co ne. Co ještě unese a co ho zlomí. To, co je pro jednoho hračka, pro druhého může být devastující.

Proto chci dnes vyzdvihnout, ať se stále díváte na to, jak se cítíte! To je vaše vodítko k pravdě. Váš pocit je VAŠE PRAVDA, bez ohledu na to, co si myslí druhý člověk, okolí a klidně celá společnost. Každý člověk prožil jiné dětství, měl jiné podmínky a také svou citlivost, podle které vše vnímal a vyhodnocoval. Nejde se držet toho, co je společensky, ale lidsky správnější a jak máme žít, aby to bylo SPRÁVNĚ.

Pokud chceme být zdraví a šťastní

Co bych si přála, abyste si z tohoto článku vzali? Objevujete, jak se skutečně cítíte. Pravdivě se dívejte na vše ve vašem životě. Máme tendenci nepříjemné věci vytěsňovat a myslet si, že takhle už jsou vyřešené. Nejsou a všechny s tím spojené pocity a emoce v nás zůstávají a jen se hromadí.

Mějte se více rádi. Bádejte a dívejte se, jak je na tom vaše tělo. Rozluštěte vlastní diagnózu a zahlédněte v ní svůj životní příběh, protože pak to můžete změnit. Může to obrátit, jak řekl Dušek. Klaďte si otázky: „Proč mám tuhle nemoc? Kdy mi vznikla? Jak jsem se cítila? Co jsem v tu dobu a roky před tím řešila?“

Takhle najdete odpovědí. Máte je uvnitř sebe. Odměnou vám bude zdravější a pokojenější život. Pamatujte, že pokud chceme být zdraví a šťastní, musíme vědět, proč a z čeho jsme nešťastní.

Zní to logicky, že? Přesto se tím tak málo zabýváme. Přesto tak málo pozornosti věnujeme sami sobě a svému zdraví. A co tedy znamená, žít správně? Tak, abychom se cítili co nejvíce v souladu se sebou. A to dokážeme tehdy, pokud jdeme blíž ke svému středu. Blíž k vnitřní harmonii.