Slepé uličky jsou pěkné ve městě, ale ne v životě

Jdeme si centrem Verony a nevíme, kudy přesně jít.

„Víš co? Necháme se vést tady těmi lidmi,″ říká mi David.

Jedna Číňanka má v ruce plánek a celkem s jistotou si to upaluje směrem, kam jde i nějaký manželský pár. Netrvalo dlouho a byli jsme na konci slepé uličky.

Podívali jsme se na sebe a téměř současně říkáme: „A takhle to dopadne, když za někým nebo něčím slepě jdeš. Přesně takhle tě to může zavést do slepé uličky.″ Ve městě je to fajn, ale když se vám to stane v životě, moc zábavné to není.

Najednou jste ve slepé uličce a díváte se na pomyslnou zeď, která stojí naproti vám.

Je tak vysoká! Stojíte tam a nechcete věřit vlastním uším. V hlavě se dokola opakuje odpověď, jako když se poškrábe gramofonová deska. Vypadá to, že na vás právě někdo vylil velký kbelík s ledovou vodou.

S tím vším přichází i prozření.

Možná to vypadá bohulibě. Řeknete si: „Hodná to dcera, že tolik myslela na svoji maminku a nenechala ji v tom samotnou. Obětovala se.″

Kdepak. Chyba lávky!

Chyba, kterou dělá snad úplně každý: na konci každého „obětování se” zjistíte, že není šťastná ani jedna strana.

Je to tak ve vztazích osobních i pracovních. Je to tak i v zaměstnání nebo podnikání.

I při nejčistším  úmyslu není sebeobětování tím nejlepším, co můžete udělat. Ani pro sebe, ani pro druhého. Tohle je jeden příběh z mnoha. Má stejnou podstatu. Pouze mění tvář.

Jeho podstatou je, že přistoupíte-li na něčí hru, nejdete po své cestě. Po takové, která dává smysl a nadšení právě  vám.

Svět i vztahy jsou plné her. Jsou to hry emočních těl a ega každého jedince. Ani nevíte jak a šup, stanete se „obětí″  a hrajete také.

• Proč se tedy dostáváme do slepých uliček?
• Jak je možné, že někdy tak lehce přistoupíme na hry ostatních?
• Jak se toho vyvarovat?

V jádru je to snadné. Ale to bychom nebyli my, lidé, abychom to nekomplikovali.

Stačí si to uvědomit a vracet se k těmto pěti bodům:

A k tomu jednoduché vodítko:

Pokud cítíte vnitřní plamen a radost, je to vaše cesta. Bez ohledu na to, co si kdo myslí a co jak kdo dělá. Pokud vnitřní plamen necítíte, odhalte svou slepou uličku.

Pokud „jen″ jdete, ale nehledíte na to, jak to cítíte vy sami, na konci této uličky se můžete zhroutit. Proč? Protože dotyčný si svou cestičku vybral sám a možná mu i vyhovovala. V momentě, kdy dojde na její konec, se jen otočí a jde pryč. Zatímco vy u té zdi stále stojíte jako omráčení.

Proto hledejte, co dává smysl vám.

• Naučte se říkat NE na věci, které nejsou v souladu s vašimi hodnotami.
• Říkejte NE věcem  všude tam, kde vám to bere energii. Sledujte, kdo nebo co vám energii odčerpává.

Všechno je potřeba mít v rovnováze, proto to na oplátku vyvažte tím nejlepším.

• Začněte říkat ANO svému životu.
• Říkejte ANO na vše, kdy vám srdce poposkočí radostí.
• Dejte souhlas tomu, kdykoliv máte  vnitřní pocit, že je to vaše cesta.
• ANO říkejte věcem a činnostem, které vám dodají energii.

Věřte, že nic není tak složité, jak se zdá. Jen v první chvíli. Dobře, možná i v další. Ale! Vše je úhel pohledu, postojů a rozhodnutí.

Tak, jak rychle se člověk dostane do slepé uličky, úplně stejně rychle se z ní může dostat ven. Je to otázkou sebepoznání a sebelásky. A je jedno, jestli jste muž nebo žena. Dává vám to smysl? Zahlédli jste svoji slepou uličku? Pište do komentářů, sdílejte, a hlavně se mějte moc hezky.