POSELSTVÍ Z BALI PRO MĚ I PRO VÁS.

Sedím v podřepu a na pravé noze mi sedí malý blonďatý, asi osmiletý klučík.Ukazuje na domy s hnědými okny naproti nám a ptá se mě: „ Myslíš, že už se odtud moje máma odstěhovala?“

„ To nevím Honzíku, nevím, ve kterém okně jste bydleli.“ Domy nevypadaly vůbec pěkně, občas u některého bylo rozbité okno, někde vlála záclona, někde bylo vidět na zbytek harampátí uvnitř bytu.

„Tak se podívej támhle do toho okna.“ „Ale do kterého?“ ptám se ho.

„Do toho, jak jsou pod ním ty igelitové pytlíky.“

„A je tam záclona?“

„Jo, je. Přesně v tom co je záclona“

„Aha, tak už to vidím. Ano, myslím si, že už se odstěhovala.“

V tom k nám přiběhl nějaký kluk. Vycházela z něj špatná energie. Nebyl vůbec příjemný, ve tváři měl škodolibost a zlobu. Byl mi doslova protivný.

Vzal do ruky mušličku. Byla to mušlička Honzíka. V té mušličce byla růžová tekutina a představovala život toho malého klučíka sedícího na mé noze. Vidím, jak bere mušli do ruky a škodolibě jí vylívá.

Přepadla mě panika. „Vždyť když ji vylije, tak ty umřeš!“ křičím na něho. Věděl, že zemře.

Podíval se na mě, byl úplně klidný a povídá mi. „To je proto, že mám rodiče stejného původu. Kdyby jeden z nich byl jiný, jako to má ten kluk, bylo by to v pořádku.“

„NÉ, ALE TO NESMÍ. NE, VŽDYŤ JE TO PŘECI JEDNO“ křičím na toho škodolibého zlého kluka a snažím se ho tím zastavit. Vylil ji. Dívám se na chlapce na mé noze a on se dívá na mě jeho malýma klidnýma očima. Věděla jsem, že on ví, že už tu není a předává mi jeho poslední myšlenku.

„Nesnaž se pochopit, co jiní stejně nikdy nepochopí“ říká mi.

Trhnu sebou a vzbudím se. V hlavě mi jede začátek jeho myšlenky. Nesnaž se pochopit…. Stále si to opakuji. „Co? Co se nemám snažit pochopit?“ říkám už nahlas, i když vím, že jsem se probudila. I můj přítel se probudil, protože jsme právě zaspali východ slunce, na který jsme měli jít.

Je 6:30 a já mu vysvětluji: „Honzík mi řekl, ať se nesnažím pochopit, co jiní stejně nepochopí.“ Byla jsem z toho snu překvapená. Poznala jsem totiž toho malého klučíka ze snu a věděla jsem, že už není mezi námi. Zemřel těsně před naším odletem. Byl moc mladý a život měl před sebou.

Jen mě překvapilo, že byl nyní v kontaktu právě se mnou, protože jsem ho za život viděla jen párkrát. Věděla jsem, že byl těžce nemocný a přemýšlela jsem o tom, proč to na světě takhle chodí. Taková utrpení, jaká se lidem dějí! Co to má za význam?

A teď jsem s ním byla v tak blízkém kontaktu. Co mi tím chtěl předat? Co mi tím chtěl říct? Chtěl to říct jen mně, nebo nám všem? Nemohla jsem už usnout.

„Běž to napsat, ať to nezapomeneš“, říká mi David, který sleduje, co povídám. Vstala jsem a šla na terásku vše sepsat. Včera jsem si chvilku četla v jedné knize, byl tam krásný vzkaz:  „Jakmile dáš dohromady sebe, svět bude taky v pořádku.“

Takže jsem přesvědčena, že tento vzkaz má být skrze mě předán i vám. Tady na Bali je všechno jiné, vše zde funguje jinak. V minulosti jsem hodně řešila, jestli když budu říkat své názory nahlas, jestli s tím lidé budou v souladu a budou s tím souhlasit. Vím, že některé informace ode mě můžou být pro někoho zvláštní a pro někoho nepochopitelné. Takže sama za sebe chápu, proč mi bylo předáno toto poselství. Vy už si to musíte přeložit do svého jazyka.

„Nesnaž se pochopit, co jiní stejně nikdy nepochopí.“