Mnoho lidí si myslí, že když řeknou, že jsou workoholici nebo perfekcionisti, že je to ctnost. Přitom se jedná o slabinu. Slabinu, která může dotyčného dostat jak do absolutního vyčerpání, tak i do vyhoření.

Všeobecně si myslím, že lidé dojdou k vyhoření kvůli nějaké své slabině, o které buď nevědí, anebo si ji neuvědomují. Slabině ve smyslu, že něčemu nedali patřičnou pozornost. Nechali se zatlačit do kouta. Někým, nebo něčím.

Dám příklad.

Vyhořím, nebo jsem vyčerpaný, protože jsem přepracovaný.

Mám moc práce. Dobře. Můžete říct, jsem workoholik. Ano, dobře.

Co je ale workoholismus?

Únik z nějaké nepříjemné nebo konfliktní situace doma?

Je to potřeba dokázat, že jsem nejlepší? Potřebuji dosáhnout uznání?

Proč má workoholik základní naplnění v práci, když je pak vyždímaný? Nedává to smysl, že?

Jak je na tom perfekcionista?

Není na tom o moc lépe. Má nad sebou neuvěřitelnou kontrolu, je přes míru důsledný a snaží se neudělat jedinou chybu. Stále dokola pro něho není nic dost dobré. Jako by mezi řádky říkal: „Nejsem dost dobrý.“ Jeho představa o sobě samém je laťkou posazenou poměrně vysoko. Někdy tak vysoko, že dosáhnutí, byť jen na její hranu, stojí dotyčného více sil, než je zdrávo.

Perfekcionista tak má nejen na sebe, ale i na druhého vysoké požadavky, pod kterými se hroutí.

I když ví, že se cítí pod psa, stále upozorňuje okolí na svou ctnost a s hrdostí vykřikuje, že je perfekcionista!

To jsou dva příklady z mnoha.

Jeden z důvodů vyhoření je, že člověk něco přehání.

Může to být:

• přehnaná práce,
•  přehnaná nuda.

I žena podnikatele, který skvěle zajišťuje rodinu, může vyhořet. Proč? Protože nevidí své uplatnění. Nevidí svůj směr, nevidí ve svém životě smysl. Vyhořet může i žena na mateřské dovolené.

Vyčerpat všechnu sílu můžete i kvůli nějakému člověku nebo fixaci na určitý problém v rodině. Stále dokola řešíte vztah, který sice k životu potřebujete, ale paradoxně vás jeho nenaplnění doslova vyždímá. Proto je potřeba si detailně analyzovat, co je nejslabším článkem řetězce.

Má slabina je to, co mě dostalo do úzkých, proto je potřeba tuto slabinu najít.

Takže pokud si myslím, že jsem vyhořel v práci, musím zjistit proč.

Nebaví mě to? Dobře.

Proč mě to nebaví? Já nevím, proč to nebaví vás, ale vy to víte. Pro něco vás to zkrátka štve.

Když se klientů zeptám, proč nezmění práci, když je to pro ně nesnesitelné, většinou se spustí smršť vysvětlení, proč to nejde. Hypotéka. Věk. Nikdo by mě nevzal. Co bych měl jiného dělat, nic neumím atd.

A už jsme skoro u jádra věci. Takže je za tím STRACH.

Strach je nejslabším článkem řetězce

• Strach z toho, že nenajdu stejně placenou práci?
• Strach z toho, že si nevěřím a myslím si, že tohle je jediná možná práce na celém světě?
• Strach z toho, že selžu jako živitel rodiny?
• Strach z toho, jak se budu cítit, když udělám změnu? Nebudu na tom pak hůř? Je to strach z nejistoty.
• Strach z toho, že potvrdím svou „neschopnost“ rodině?

Možná jste o tom ještě takhle nepřemýšleli, ale nevědomě si potvrzujete strach z dětství.

Když nebudete nejlepší, tak se potvrdí to, co jste patrně slýchali jako malé děcko – že jste k ničemu. Nebo jste nebyli pochváleni rodiči tak, jak byste bývali potřebovali. Když tento vzorec jednání přeložím do současnosti, honíte se nyní za uznáním, ať to stojí, co to stojí. Tyhle strachy má většina lidí, jen jim nepřikládá důležitost. Vlastně ani netuší, že je to něco, co v dětství nezpracovali.

Strach má mnoho podob a tváří. Možná nakonec zjistíte, že to, že jste vyčerpaní z práce, není tím, že jí máte hodně, ale že je stereotypní.

Zamyslete se i v tomto případě nad nějakým řešením. Třeba byste u zaměstnavatele našli jinou pozici, jen jste se ještě nikoho nezeptali. Patrně také ze strachu!

Tento článek by mohl být dlouhý na sto stran. Dnes si zkuste analyzovat, za jakou (ne)ctnost je váš strach převlečený. Příště se podíváme na další příčiny vyčerpání. Je jich opravdu hodně.

Mějte se krásně a věřte, že vše je jen úhel pohledu. A pokud vás napadne, že je to realita, je realitou jednou z několika milionů.