Dnes si chystám materiál na zítřejší natáčení do kurzu. Natáčení! Další PŘEKONÁNÍ SAMA SEBE. A tak jsem si řekla, že vám něco prozradím.
Nedávno jsem si psala s kamarádem a shodli jsme se na tom, že každý člověk by měl znát své silné stránky a stavět na nich. Jemu to vysvětlení stačilo, ale mě ne. Přemýšlela jsem nad tím dál a došla jsem k závěru, že je to sice velká pravda, ALE…
V každé době o sobě máme jen určité informace. Nějak na sebe pohlížíme a nějak sami sebe vidíme. Máme strachy, protože ty jsou nedílnou součástí každého z nás. Myslím si, že strach jakoby zatemní naše další silné stránky a nedovolí nám je odkrýt. Proto o nich v danou dobu nevíme. A nemusí to být jen strach. Většinou se to stává, když nehledáme svou kapacitu a neobjevujeme své možnosti.
Minule jsem vám psala, ať překonáváte své limity, abyste byli ještě šťastnější. Limity jsou zdi, které vám brání vidět a vědět víc nejen o vás samých a vašich možnostech, ale o všem, co se děje kolem. O všem, čeho jste i vy schopni dosáhnout. Jistojistě je to sepnuto s vaší TOUHOU.
Něco vám povím. Před x lety byste ze mě nevymámili fotku. Ani náhodou! Na všech fotkách, které mám, vypadám úplně jinak než ve skutečnosti. Mnoho lidí mi říkalo, že „ve skutečnosti“ vypadám jinak, mnohem líp. Pozor, teď si nefandím, to fakt říkali. 😊 Čím to bylo? Vnitřním pohledem na sebe sama.
Je za tím ještě něco jiného kromě sebevědomí a sebepřijetí? Něco, co by mi uniklo? Možná. Vraťme se k touze.
Mám silnou TOUHU pracovat odkudkoli na světě. Prošla jsem kurzy Stáni Stiborové Mrázkové Podnikání z pláže a s nadšením padl i další limit, který mi bral mou silnou potřebu svobody. Natáčet videa!
Bože, to byla síla, když jsem si uvědomila, že k mé práci budou potřeba. Protože Stáňa je ve svých kurzech štědrá, udělala pro nás jednu věc: vymyslela natáčecí den. Prostě přijeďte, napište si text a my vás natočíme. No! Krásný dárek. A ještě větší výzva pro holku, co nesnášela focení. A tak začaly vybíhat strachy. „To nedám! To je holý nesmysl, já přeci nemůžu natáčet videa. Vždyť i na fotkách vypadám hrozně!“ V hlavě mi naskakovaly mé tehdejší limity.
LIMITY a STRACH na straně jedné a TOUHA na straně druhé.
„Nedá se nic dělat, musíš to zkusit, chceš‑li žít svobodně! Chceš?“ říkala jsem si. A tak jsem se pro jistotu přihlásila hned do prvního kola, byť probíhalo na Moravě. Pěkně po hlavě, ať necuknu.
Video jsem natočila a přišla druhá fáze strachu. Pověsit to na Youtube.
„Tak to nedám! Přeci tam nedám něco, co není dokonalé. Lidi mi budou psát a urážet mě. Vždyť dneska je to móda, každého kritizovat.“ Tohle všechno mi běželo hlavou.
„No tak, když už jsi to natočila, tak to tam prostě pověs!“ byl další pochod myšlenek. „Hm, tak jo.“
Do toho jsem natočila své první video doma. Vztekala jsem se u něho, byla nešťastná, že to nedokážu. Měla jsem doslova paniku. Chápejte, máte sen, tohle je krok k němu, ale vy vidíte, jak to drhne.
Asi celý život si budu pamatovat, jak přišel můj přítel David a řekl mi: „Co se vztekáš? Tak když se ti nepovede, tak ho smažeš a uděláš nové!“
„No jo, co vyšiluju? Vždyť ho můžu smazat,“ proběhlo mi v hlavě a nechápala jsem, proč mi to nedocvaklo.
Chybí vám nadhled. A tak vás varianta, že můžete video smazat, prostě nenapadne. Dodnes se tomu směju.
Video jsem natočila a dala ho do naší plážové skupiny. V křeči jsem čekala kritiku ostatních. Bylo mi hrozně. Co hrozně. Hnusně! Víte, jak těžké bylo, kliknout na Odeslat příspěvek? (Mimochodem, dnes má tohle video přes 13 000 shlédnutí, takže ho mazat nebudu, i když podle mého fakt není ideální).
A co se nestalo? Holky začaly reagovat: „Leni, Ty bys měla víc natáčet než psát články.“ „Jde Ti to.“ „Na to, že je to první video, je to super.“ Dívala jsem se na ty komentáře a nevěřila jsem svým očím. „Ono se jim to líbí? A vydržely se dívat do konce? Nevypnuly to po minutě? Zajímalo je téma, kterým se zabývám? Wouu!“
Hm, na jedné straně „wouu“, ale na druhé: „Já ale přeci nemůžu natáčet, vypadám nepřirozeně, necítím se v tom dobře, tohle není má silná stránka.“
Tak a jsme na začátku článku.
A jak to vím, když to nezkusím? Kdo to řekl? Kdo si to myslí? Ano, byla jsem to já. Pravda je, že silnou stránku možná nepoznáte hned. Někdy je potřeba ji brousit, jako diamant.
Pravdou je, že mou silnou stránkou je osobní kontakt s lidmi. A v on‑line světě je osobnější kontakt přes videa. A tím to všechno začalo.
V době, kdy jsem měla rozepsaný tenhle článek, jsem natočila poslední dvě videa do kurzu Začni hořet, který spustím už během léta. Jsou hotová! Víte, jak skvělý je to pocit? Dílo se podařilo, hranice zbořeny. Jsem z kurzu nadšená. Nejen proto, že jsem si s ním dala opravdu práci a vytvořila ho jak v psané formě pro lidi, kteří rádi čtou, tak ve formě videí pro vizuální typy lidí, ale také kvůli jeho obsahu.
I když by se podle názvu mohlo zdát, že je jen pro lidi, kteří jsou unavení a vyčerpaní, není to tak. Je to kurz osobního rozvoje, ve kterém budete otevírat dvířka od svých tajných skříněk. Od těch, které jste možná doposud neotevřeli.
Nebudu všechno vyjmenovávat, ale jedno je jisté. Máte se na co těšit! A víte co? Taková malá ochutnávka. Pusťte si video, které je v kurzu Začni hořet. Lekce se jmenuje Přebírám zodpovědnost a zapaluji svůj plamen.
Pokud vás kurz zajímá, klikněte ZDE a já se na vás budu moc těšit.