Díky tomu pak lidé znovu nastartují své podnikání, práci i soukromý život.

VYHOŘENÍ neřeším jako diagnózu, ale jako dopad našeho života.

Určitým stupněm vyhoření projdeme za život několikrát všichni, pokud si uvědomíme, že to, že nemáme dlouhodobě chuť ráno vstát a jít pracovat, je fáze vyhoření. Pociťujeme dlouhodobě nechuť a ochromení. Život nás zkrátka netěší.

Neberu vyhoření jako prohru nebo lidské selhání. Je to část života, kdy se máme zastavit a přehodnotit svůj život, protože jsme šli dlouho proti sobě. Signalizuje, že už nás tento způsob žití nenaplňuje. Dostali jsme se na konec a zároveň stojíme na začátku něčeho nového. Stačí to uchopit, být otevřený a začít měnit postoje i myšlení.

 

Má minulost i budoucnost

Až do roku 2004 jsem patřila k těm, kteří si mysleli, že vše zvládnou, mohou pracovat od rána do noci a jejich tělo i psychika to vydrží. Nevydrželo. Tenkrát jsem popřela snad všechny důležité zásady, které teď učím.

V roce 1994 jsme s bývalým manželem vybudovali velkoobchod. Věnovali jsme tomu všechen čas. Osm let života. Pod tlakem a vysokými nároky, které jsem si na svá bedra naložila, jsem se nakonec zhroutila. Přestala jsem psát, číst i mluvit. Tělo udělalo jednoduše CVAK. V první moment mi bylo řečeno, že mám asi roztroušenou sklerózu.

Po všech vyšetřeních a hospitalizacích, kdy jsem nezapadala do tabulek zmíněné nemoci, zazněl konečný verdikt. Úplné vyčerpání organismu, které později přešlo v únavový syndrom, který je z lékařského pohledu neléčitelný.

Začala jsem hledat alternativní možnosti, jak se uzdravit. Našla jsem a uzdravila se. Pochopila jsem, že věci jsou úplně jinak, než je známe. Najednou jsem viděla souvislosti mezi stresem a nemocí. Chápala jsem, že naše emoce jsou odpovědí oslabených orgánů a zároveň odpovědí našich myšlenek.

Nemoc totiž nepřijde jen tak, jak je nám prezentováno. Zdraví si neudržíme a nezískáme, pokud věříme, že když nás něco bolí, vezmeme si pilulku. Když nás něco trápí, vezmeme si antidepresivum. Je to jeden z největších omylů, se kterým jsem se za život setkala.

Pokud mě chcete poznat více, prozradím na sebe, že jsem empatická, nedívám se na nic jen jedním úhlem pohledu, mám ráda lidskost a lidské jednání, což beru v dnešní době jako svou velkou přednost.

Uvědomuji si křehkost času

Mám pocit, že lidé žijí, jako by neměli zemřít. Neplní si sny, odkládají je na někdy. Upřednostňují nepodstatné před podstatným. Mnohdy nejsou ochotni investovat do svého zdraví i když jsou nemocní.

Křehkost času si uvědomuji od svých osmnácti let, kdy mi náhle zemřel tatínek. Byla jsem postavena před tvrdou realitu, že život může během okamžiku skončit. To mě hodně poznamenalo. Říká se, že vše špatné je k něčemu dobré. Možná právě tato zkušenost mě ještě více přinutila přemýšlet o životě jinak.

Proto stále více hledám spojitosti mezi vším, co se nám v životě děje, a posouvám své hranice i možnosti. Ráda se dívám směrem dopředu.

Jsem přesvědčena o tom, že je velice důležité dát svému životu i práci vyšší smysl. Znát svoji hodnotu, vědět kdo jsem, kam směřuji a proč tam směřuji.  A právě k tomuto stavu bych ráda doprovodila i vás. Přestanete tak přežívat a začnete konečně žít. ♥